Jak se střídalo jaro, léto, podzim, zima ani jsem nezaregistroval, že letos je to pětadvacet (fuj!) let, co jsem s velkým zadostiučiněním zamával gymnáziu, vyplázl jazyk na profesory (jestli jsem vztyčil prostředníček, nepamatuji se...) a cítil se strašně dospělým. Byl to sice omyl, dospělým nejsem ani teď, ale před těmi pětadvaceti lety jsem složil maturitu. Opravdu! Z mlhy zapomnění mne vyrušil email, který byl lakonicky nadepsán "... po 25 letech". Po přečtení moje vzpomínky na čtyři roky utrpení, smíchu, slz, šíleně bezstarostného a šťastného života vyplouvaly z hlubin mého unaveného člověka a já se začal s obavami těšit.

V šest hodin večer 28.11.2008 se pro mne stavil Karel, se kterým jsem celé čtyři roky seděl v lavici a vyrazili jsme. Dotyčnou hospodu s malebným názvem "Hrom do police" jsme po bloudění našli a vešli.

Je to dobré, poznal jsem všechny. Po trochu opatrném rozkoukání, pozdravení se s naší třídní profesorkou Borůvkovou a profesorkou chemie a biologie Zelenou jsem zjistil, že to snad ani není pětadvacet let co jsem s těmi holkami a kluky vyváděl nepředstavitelné kraviny. Najednou byla chuť dělat je znovu.

Zábava nenuceně plynula. Bylo mi divné, že Petr Širočka čas od času zapěje "Už troubějí...". Jako na povel se několik jedinců zvedne a valí pryč. Myslel jsem si něco o prostatě, ale po několika hodinách jsem pochopil, že ty jeleni co troubějí, jsou namalovaní na nejmenovaném bylinném likéru, který se i s panákem noří do větší sklenky s nejmenovaným červeným bejkem. A pak se pije. Také jsem to ochutnal. A zatroubil jsem...

Jedním Zlatým hřebem večera bylo promítání naskenovaných fotek, převážně historických, černobílých. Velká pochvala Pavlovi Midlochovi Živnému, který tomu věnoval určitě několik nocí. Vrnění, smích, hlášky k jednotlivým fotkám spustilo stavidlo vzpomínek naplno. Málem slzy v očích...

Další zlatý hřeb. Zpívalo se. Šílený fláky. Jako před lety. Bylo to moc fajn. Tančilo se. Chlastalo se. Bylo to moc fajn. Nikdo nepracoval, nikdo se nechlubil, všichni byli krásní, mladí, vtipní a vůbec... Po několika pivech a "Už trubějí..." jsem se nejmenované spolužačky zeptal, zda nemá plastické .... . Prý nemá. Další jsem pochválil zadek. Má ho furt moc pěknej. A Olda nezapěl svůj majstrštik - We will rock you...

Všechno jednou končí. Někteří ale nechtěli aby to skončilo tak brzy a rozhodli se, že budou pokračovat. Někde. Vedení se ujal Michal Smrž, který v dané lokalitě bydlí. A tak ještě s Midlochem, Ivanou r. Blažkovou po několika pokusech se někde vnutit, jsme skončili v klubu na místě bývalého kina Květen. Atmosféra byla dunivá, hustá. Dali jsme si něco k pití. Najednou se kolem nás objímají chlapci a vůbec spolu dělají různé věci. "Proboha, Michale, kam's nás zaved'?", díme. Naštěstí to nebylo ve stylu "Modrá ústřice", byli tam i hetero. Horší bylo najít záchod. Bloudil jsem temnými chodbami prosycenými nasládlým modrým dýmem. Nakonec jsem hajzlíky našel. Prohlížela si mne taková divná kreatura, snad chlap, ale když jsem na ní bafnul, naštěstí zmizela.

No jo, teď už je asi opravdu konec. V půl čtvrté ráno se potácíme na Vinohradské a Midloch úpí, že nemá mobil. Vrhl se tedy zpět do víru gej klubu a za chvíli se vrátil s mobilem, ale bez baterky v něm. Zavolal jsem tedy želvu (Midloch měl ve Francouzské zaparkované auto) a víc si toho nepamatuji. Ale domů jsem se dostal asi v pořádku. Měl jsem všechno, peněženku, mobil, foťák, sebe...

Bylo to moc fajne!

Hned v pondělí se rozběhla mejlová pošta a padl návrh abychom se scházeli každý rok, třetí pátek v listopadu. Moc dobrý nápad! Souhlasím a plně podporuji. A mohli by začít chodit i ti, kteří letos nedorazili. A udělali obrovskou chybu!

Hrom do police!

Veškerá fotodokumentace je zde (neupravené fotky, celková velikost 188 M heslo pro rozbalení: jméno naší třídní učitelky (malá písmena, bez háčků, čárek)

Po uzávěrce: fotky z mobilu od Midlocha jsou zde
a dvě hezká videa