Člověku zůstává rozum stát, že i po 15-ti letech někteří lidé beztrestně žijí, podnikají, spolčují se v různých obskurních komunistických bratrstvech, dští oheň a síru na současné demokratické poměry, přemýšlejí o znovunastolení lidových soudů, u kterých by se za politické přesvědčení posílalo na smrt...
Například soudruh Zifčák, nejodpornější z odporných, dává Lidovým novinám rozhovor jako bůhvíjaká celebrita, ze kterého běhá mráz po zádech.
Respektovat odlišný názor je jedna ze zásad demokracie. V některých případech to ale opravdu nejde a v některých by se o ty "odlišné názory" měla zajímat policie a soudy. Jenže to se u nás moc nenosí. Pravda, někdy se i naše policie rozhoupe k jakési činnosti a začne "vyšetřovat" výroky a činy extremistů z leva i z prava. Jenže se to vždycky tak nějak zašmoulí a vše skončí s odvoláním na lidská práva a svobodu slova. Nějak tomu nerozumím.
Současná vládní garnitura naopak podporuje zapojení bývalých bolševiků, lidí z bývalého mocenského aparátu, StB mlátiček a jiných morálních zrůd do hodně vysokých vládních a politických funkcí. (Viz soudruh Přibyl). Byl jsem u samého začátku politické kariéry současného premiera Grosse, kdy působil jako strojvedoucí u vojenského útvaru železničního vojska. Přiznávám, znal jsem ho jen zběžně, ale s jakou vehemencí se v noci 20.-21. listopadu 1989 pustil do zakládání jakéhosi "Vojenského fóra" s kreditem velmi aktivního účastníka PŠM (Politického školení mužstva), mne už tehdy zamrazilo.
Dvacátý listopad roku 1989 byl pro mne skutečně velmi zvláštní.
Velmi brzy ráno jsem byl vyslán z Olomouce (kde jsem povinně sloužil vlasti) na služební cestu do Prahy. Jako každý voják jsem uvítal, že se dostanu alespoň na pár okamžiků domů. Kolem sedmé hodiny ranní jsem dorazil na Hlavní nádraží. Už v metru jsem zaregistroval, že se něco děje. Okolní cestující se na mne (a hlavně na mou uniformu) tak nějak divně dívali a téměř všichni měli v klopách trikolory. A když se na mne obořil jakýsi mladík se slovy: "Armáda by se měla stydět!", moje zmatení bylo dokonalé. Nepřesvědčivě jsem mu odpověděl, že já jsem armáda z donucení a odpovědí mi byla nadávka do lampasáků (jako absolvent VŠ jsem měl jakousi hodnost - tuším desátník, která se asi dost třpytila zlatem). Zmlkl jsem tedy a na nejbližší stanici vystoupil. V trafice jsem si koupil noviny Svobodné slovo a přelétl titulní stránku. Spadla mi čelist, taková "troufalost" jaká tam byla! Ihned jsem zapadl do telefonní budky a snažil se někomu zavolat a zjistit, co se děje. Když jsem se to dozvěděl, ihned jsem spěchal domů, kde se převlékl do civilu a vyrazil do vnitřní Prahy. Tam to už vřelo! Vylepené plakáty, spoustu diskutujících lidí. Několik plakátů jsem i ztrhl, abych je odvezl do Olomouce a kamarádům referoval, co se děje. No a tak se k čerstvým informacím dostal i Standa Gross...
Co se pak v následujících dnech dělo ve vojenské posádce by stačilo na knihu. Jak se arogantní a hloupí lampasáci báli chodit domů, jak byli zmatení a vystrašení. I toho dokázal Stáník využít. Zákulisní jednání a tajné (tajemné?) dohadování politických kšeftů, v tom už byl tehdy před patnácti lety mistr. Jeho další strmá politická kariéra mne ani nepřekvapila. Ani mne nepřekvapuje, že se dnes spolčuje s těmi, proti kterým se tak zčistajasna začal angažovat. Inu Standa Gross byl, je a bude schopný všeho.
Patnáct let po té... A co se to vlastně tehdy stalo?